Spolek má spojovat
Protože se cítím být mezi těmi „deseti aktivními“ v našem spolku, musím se k článku paní předsedkyně nějak postavit. Tedy, abych si moc nefandil, snad mezi těmi deseti jsem. Alespoň proto, že se každý měsíc pravidelně účastním našich setkání a takřka všech akcí našeho spolku. Proto si také troufnu považovat se za informovaného, obeznámeného.
Na dílo pana Honse jsem se těšil právě proto, že sám se léta o zaniklé vesnice zajímám, chodím do nich, vozím si tam pamětníky a sepisuji jejich vzpomínky. Těšil jsem se na publikaci pana Honse i přesto, že mne tak vzdálená historie, kterou zpracoval, až tak nezajímá. Zaznamenávám historii první republiky a až do odsunu Němců. Prostě to, co si ještě mnozí pamatují nebo slyšeli vypravovat. Ale i ta vzdálená historie si zasloužila sepsání do jakéhosi souhrnu, který v budoucnu bude historiky považován za rukověť tohoto prostoru. Dílo pana Honse má velkou hodnotu, z kterého budou v budoucnu všichni zájemci o tuto lokalitu čerpat informace.
Věta, kterou pan Hons napsal úvodem a která nás překvapila, až téměř vyděsila, protože je jasné, že se týkala nás, že byla mířena na nás. Na někoho z nás. Zprvu jsme zaraženě nechápali. Kdo že se dopustil toho popisovaného činu? Po prvních rozpacích a neschopnosti si sami vysvětlit tu větu, byl vznesen na pana Honse dotaz, jak to bylo myšleno. Vyhýbavé odpovědi, nejednoznačné vysvětlení nám větu neosvětlilo. Dál jsme žili v nevědomosti a podezřívali jeden druhého, kdože z nás panu Honsovi něco udělal. Pak ale, když jsme si řekli, že si skutečně nejsme vědomi žádného ústrku nebo čehokoli negativního vůči panu Honsovi, si uvědomili, že z jeho strany je takováto kritika častá ale nikdy konkrétní. Vždy jen v náznacích nebo mimo fórum, po schůzi, po straně, nekonkrétní, nepojmenovaná. Nevyšla ani snaha si vše vyříkat narovinu. S obavami jsem pak pozoroval, jak to některým z těch deseti bere chuť k práci, k zajišťování akcí, prostě k tomu co bylo potřeba udělat navíc a co vždy dělali zase z těch deseti jen dva, tři lidé.
Spolek je již svým názvem symbol spojování. Spojování lidí stejného zájmu. Zájmu, koníčku, radosti, uspokojení, poznávání. Takže je to činnost povznášející nad denní, životní starosti. Proto se mi nějak nechce být ve spolku, v kterém vládne napětí, nervozita, zášť.
Vím, že spolek je vlastně páně Honsovo dítě, že je zakladatel. Ale pokud bude šířena dále takováto atmosféra, bude vše zapomenuto anebo dojde k soustředění členů stojící o klid v činnosti a v radosti z ní, kolem předsedkyně Lenky Špačkové bez nepojmenovaných, nevysvětlených, neoprávněných kritik.
Ale stále ještě věřím, že se situace uklidní a zase budeme si blízcí, bez zášti, bez nervozních reakcí, budeme si nezištně vyměňovat, předávat, kopírovat sběratelské materiály a s radostí se scházet.
Dvořák Jaroslav
Mnichovo Hradiště
člen spolku