Mimoňský průmysl v letech druhé světové války

V počátku II. svět. války žil již zase plně po krizí třicátých let mimoňský průmysl, který však byl plně již v režii potřeb válečné mašinérie německého zbrojního průmyslu. S tím stouply i platy a tím i koupěschopnost obyvatel. Značný rozvoj doznává dřevozpracující průmysl. Celkový přehled mimoňského průmyslu v té době byl následovný :
EMPE WERKE - firma Ernsta Pelze měl začátkem října pouze 6 zaměstnanců, ale na konci roku 1940 jich již měl 150.
Továrna ohýbaného nábytku, jehož židovští majitelé Arnošt a Bedřich Hirschové museli těsně před záborem opustit továrnu i město z všeobecně známých důvodů ve své pro ně nebezpečné době. Majitel si však při svém útěku vzal sebou všechny peníze na hotovosti a výroba vlivem prudkého poklesu exportu se dostala do velkých nesnází. Příkazem libereckého gestapa byla firma zařazena do pozemkové knihy s vlastnickým právem Německé Říše a název přeměněn na MELDER WERKE a.s.. Pokles výroby přinesl i propouštění zaměstnanců.

Na podzim roku 1938 bylo z důvodu omezené výroby propuštěno 400 dělníků, což představovalo téměř 50% všech zaměstnanců v továrně při dřívějším plném provozu. Po volbách do říšského sněmu v M. 3.12.1938 se všichni zbývající zaměstnanci v počtu 460 osob, tedy 100= zaměstnanců hlásilo u vedoucího provozu inženýra Hugona Heitera do nacistické strany DAF čili Deutsche Arbeitenfront (německá dělnická fronta). Mzdy jim byly ihned zvýšeny o 15%, obdrželi vánoční příspěvek a osvobozovací dar. Tito dělníci si ani neuvědomili, na čí úkor mají tyto výhody.
Mimo těchto dvou dřevozpracující továrny zde pracovaly fy. Hutter & Schranz, Müller & Seide atd.
Ze zemědělských podniků byl většího rozsahu pouze Dvůr hraběte Hartiga.
Velký rozmach průmyslu, který přinesla válečná konjunktura, si vyžádal silný nárůst nových pracovních sil. Ani nejhorlivější přívrženci nacistických stran si nemohli dovolit vyloučit z pracovního procesu politicky nespolehlivé pracovníky, ať se jednalo o Němce či Čecha. Na počátku roku 1938 bylo v M. přihlášeno na 700 Čechů, z nichž asi poloviny odešla do vnitrozemí a ve městě na sklonku zůstala slabá poloviny, většinou ve smíšených manželstvích, z nichž se většina ještě navíc v následující době přihlásila k Němcům. Někteří Češi, ale bylo jich málo, se vrátili ke svým rodinám z totálního nasazení v různých městech Říše. Vrátili se i někteří političtí vězňové z koncentráků ke svým rodinám právě proto, že zde v Mimoni nastal velký nedostatek pracovních sil. Všichni tito navrátilci se museli podrobovat ve městě pravidelným policejním kontrolám podle míry svého zavinění. Časem se doba policejních kontrol v důsledku pracovního nasazení prodlužoval, každý však se musel minimálně jedenkrát za týden hlásit. Rozdíl u těchto politicky nespolehlivých osob a občanů města se podle národnosti nerozlišoval. V tomto byl pohled opravdu internacionální. Pro navrátilce však i tyto podmínky byly každopádně mnohem přijatelnější, než-li pobyt v koncentračních táborech nebo při totalitním nasazení v cizích městech v Německu. Zde byli alespoň u svých rodin i když při nádenické práci.
Politické organizace všech stupňů vyjma těch, které sloužili nacistickému Německu (DAF, NSDAP apod.) byli ve městě zakázány.
Pro nedostatek pracovních sil bylo vydáno i nařízení, že se nesměla veřejně nikde připomínat minulost, protože prosincové volby ve městě jasně ukázaly, že není třeba míti obavy ze strany odrodilců německé krve.