Mimoň po první světové válce část první

Český živel v Mimoni byl od nepaměti. Dalo by se říci, že i první obyvatelé Mimoně. byli Češi. Svědčí o tom různé názvy obcí a míst jako př. Tschihadlberg (z českého čihadla, místa kde se číhalo na ptáky). Asi nepřímo na toto ukazuje i kronikář Tille, který uvádí pány z Ralska (a nikoliv z Roll) již za knížete Václava. Jednoho uvádí příkladně jako Wenzel, jiného zase jako Zdislav, všude uvádí, že se jednalo o Čechy.
Jisté však jem že Mimoň měla od určitého historického údobí stále větší a větší německý ráz. Do těchto německých rázovitých krajů sice přicházeli i Češi z nedalekých ryze českých krajů, byli mezi nimi řemeslníci či rolníci, kteří si zde zakládali živnosti a hospodářství, mnozí z nich se stali i velmi zámožní, přesto však zcela neudrželi svůj čistě český rod. Z českých řemeslníků lze uvést příkladně kováře Václava Brycha, krejčí Aloise Vitíka či Bartuška, malíře pokojů Václava Štěničku a Patočku, hostinského Brože a mnohé další.

Bohužel však mnozí z nich se oženili se ženami z německých rodin, ženy dostávaly věna a tento majetek často měl v důsledku dalších, především hmotných, okolností, vliv na poněmčování těchto rodin, třebaže po otci se často jednalo dle zákona o českou rodinu. Tato skutečnost se zvláště ukázala v období záboru Mimoně do něm. Říše v r. 1938, kdy mnozí, po svých rodičích vysloveně Češi, se ve velkém rozsahu hlásili k Němcům, protože jim to poskytovalo materiální, sociální a životní výhody; však mnozí pak zase rychle po květnu 1945 žádali o navrácení čsl.státní příslušnosti.
Samozřejmě k tomu napomáhala u skutečnost, že se v M. na školách nevyučovalo v českém jazyce a ani rodiče často doma nemluvili česky. Nakonec se z mnohých často stávali Němci, když zapírali svůj původ, přistoupili na německý šovinismu a stali se z nich jak se v přísloví říká Poturčenec horší Turka, v tomto případě tedy Poněmčenec. Přesto však část českého živlu našla odvahu se hlásit ke svému původu, scházel se v hostincích, zakládal různé spolky a přes některé národnostní pranice s krajními šovinistickými živly se zachoval svojí národnostní hrdost byť byl v českém území v menšině.
Po roce 1918 vznikem čsl. státnosti došlo i v Mimoni s převládající německou většinou k podstatnému posílení českého živlu, byť stále ještě ve velké menšině. Otevřením české školy v r. 1919 se podstatnou měrou zbrzdilo neustálé poněmčování jinak řečeno odnárodňování české menšiny, (což však neznamená, že zcela ustal, viz výše v roce 1938).
Vznikaly nové společenské organizace a zájmové spolky. Jako všude jinde v pohraničí i v M. vznikl Místní odbor Národní jednoty severočeské (NJS), jehož hlavním posláním bylo koncentrování českého života a boj proti odnárodňování českých dětí. Činnost ČJS v M. však nebyla nijak výrazná. Příčinou toho byla skutečnost, že se Češi vyžívali v jiných organizacích a spolcích, jako byla příkladně TJ Sokol, družstvo pro stavbu a údržbu tělocvičny, dělnická tělocvičná jednota (DTJ), čsl. obec legionářská, spolek zahrádkářů a další.. Pozemek spolku zahrádkářů byl původně Hartigovský pozemek velkostatku, který tento (po intervenci čsl. úřadů) po průtazích daroval jako protislužby. Tento pozemek a s ním související sokolské hřiště užívá dnes vojenská posádka (před tím německá armáda). Dárce tohoto majetku hrabě Hartiga okolo roku 1933 zastřelil, což bylo pojistkou proti tomu, aby nepřišel statek tak říkajíc na buben.
Sokolské hřiště bylo od jara do podzimu střediskem převážně většiny české mládeže. Jeho úprava byla velmi nákladná a pracná, většinou se vše provedlo zdarma. V r. 1931 byl položen základní kámen ke stavbě Sokolovny. Za účelem získání finančních prostředků bylo ustanoveno družstvo, které získalo dobročinnými příspěvku získalo v celé republice do roku 1938 na 50 tisíc K4, které byly uloženy v hospodářské záložně v Mnichově Hradišti. Po záboru našeho pohraničí připadl tento obnos podle stanov ČOS (čsl. obce sokolské). Na hřišti byla dřevěná kůlna pro nářadí a postavena železná konstrukce. Nářadí bylo zapůjčeno jednotě vojenskou hříbárnou (v Novém Dvoře u Mimoně ). V zimních měsících se zpočátku cvičilo v učebnách obecné školy a později v hostinci Na střelnici (Schiessgarten) v M. (vlevo za M. na silnici do Č.L. ). Patronem sokolské jednoty v M. byla TJ Praha - Vyšehrad, která každoročně pořádala vánoční nadílku pro sokolské žactvo a při různých příležitostech zajížděla do M. autokarem. Lze konstatovat, že ČOS patřila k nejaktivnějším českým organizacím v M.
DTJ byla daleko slabší a proto její činnost se omezovala jen na cvičení v sále (nyní již bývalého Lidového domu. ) Další tělocvičnou a výchovnou organizací byl český SK Mimoň, který měl hřiště u tratě za sokolovnou. (DTJ si hřiště vybudoval v Ralské ul., pozdější pila VLaS ).
Z pol. organizací zde působily strany ČSSD a NS (národně socialistická).
Vedle těchto sdružení (tělovýchovných a politických) zde působila a svojí činnost vykonávala poloúřední okresní osvětová beseda, která řídila kulturní činnost české menšiny v M. (oslavy 28.října, ochotnická představení vlastního divadelního souboru a hostitelská z jiných míst). Veškeré české společenské akce se konaly v drtivé většině v sále Lidového domu - tehdejšího Konzumu. Okresní osvětové komisi v M. podléhala také česká knihovna. V M. působila též Okresní péče o mládež, která přerozdělovala příspěvky českým školám v celém soudním okrese Mimoň, zajišťovala vyváření polévek nebo rozdělování mléka pro žactvo za účelem alespoň částečného zmírnění bídy nejchudších z chudých.
Další organizací, která v M. měla působnost pro český živel bylo i české konzumní družstvo (ČSDK). Její obchod byl v Nádražní ulici, v místě pozdějšího fotoateliéru a obchodu p. Matuly ).
Schůze českých organizací se konaly v hostinci U Brožů (Tovární ul., dnešní Hvězdovská ul. ) nebo v hostinci Stadt Eger (Město Cheb, nebo také hovorově U Erbenů podle majitelky paní Berty Erbenové na tehdejším Jahnplatz nebo-li Jahnově náměstí, dnešním Tyršově náměstí v místě současného objektu Protipožární zbrojnice. Také se dále scházeli české spolky ve škole, v hostinci na nádraží, ve výše uvedené restauraci Na Střelnici nebo na okresním soudě, někdy také v hostinci Pod kaštany v Nádražní ulici nebo v i městské knihovně (sídlila na staré radnici ).
Při takovém velkém počtu různých organizací docházelo i k vzájemným konkurenčním střetům, které se odrážely i v novinových článcích českých novin pro příhraniční obce vydávané v Ústí nad Labem pro celou severočeskou příhraniční oblast. Jednalo se zejména o noviny vydávané soc. demokracii s názvem Zájmy českého severu či nár. socialisty s názvem Průkopník.