Hartigové první část (1718 - 1945)

Hartigové přišli k mimoňskému panství prostřednictvím Marie Terezie Putzové z Adlersthurnu již v roce 1705, když se provdala za Ludvíka Josefa Hartiga. Panství mimoňské a děvínské, které jí odkázal dosud žijící strýc Jan Ignác Dominik Putz, mu přinesla věnem. Administrativně se však Hartigové ujali správy mimoňského a děvínského panství až po smrti Jana Ignáce Dominika Putze, v roce 1718.

Počátky přímé linie rodu Hartigů sahají až k přelomu 15 a 16 století do měšťanské rodiny obchodníka
Martina Hartiga ( * 1500 Eichmannsdorf - † 1554 Žitava), obchodníka v Löwenbergu (dnešní Lwówek Šląskij) v tehdejším Svidnicko - Javorském knížectví, který žil v tomto městě se svou ženou Margaretou Hartig, rozenou Ulbin.

O jejich synovi
Jakubovi Hartigovi ( * 1530 Löwenberg - † 1602 Žitava) víme pouze to, že byl radním v Žitavě. Z toho lze usoudit, že se rod Hartigů, kolem roku 1550 přesunuje do Žitavy.

Dalším členem rodiny byl Jan Hartig ( * 1573 Žitava - † 1631 Legnice) který byl povoláním lékař a působil v osobních službách knížete Lehnického (dnešní Legnica) ve Slezsku. V Lehnici (Legnici) působil také jako radní.

Jeho manželka, Suzanne Montani, byla dcera Jana Montaniho, osobního lékaře císaře Rudolfa ll. A od císaře Rudolfa ll. získal Jan Hartig erbovní listinu a rod byl povýšen do šlechtického stavu.

S manželkou Suzanne Montani měli pět dětí, dvě dcery a tři syny. Pro pokračování přímé rodové linie Hartigů se zaměříme na syny.

O nejmladším synovi Amadeovi Hartigovi ( * 1609 - † 1645) víme jen tolik, že byl lékař a žil velmi krátce. Zemřel záhy ve svých nedožitých 36 letech.

Zato o prostředním synovi Christianu Hartigovi ( * 1605 Legnice - † 1677 Žitava) toho víme mnohem více. Poté, co vystudoval filozofii a medicínu ve Frankfurtu nad Odrou, pokračoval v dalším studiu medicíny ve Štrasburku a Ženevě. Na cestách po Evropě navštívil Christian von Hartig Francii, Anglii, Nizozemsko a Dánsko. Poté přešel přes Lipsko a Augsburg do Benátek a Padovy, kde se v červenci 1629 stal lékařem medicíny. V Benátkách získal vysoké uznání a byl prostřednictvím Nicolòa Contariniho 12. srpna 1629 přijat v Republikovém shromáždění do rytířského řádu svatého Marka (Cavaliere di San Marco).

Po krátkém pobytu v Benátkách se v roce 1630 vrátil do své vlasti a 7. října 1632 byl jmenován radou Žitavy jako soudce, kde později, v letech 1634 - 1637 spravoval úřad městského soudce. Tento úrad zastával ještě v letech 1639, 1642, 1645, 1648, 1651, a 1654. Později, v letech 1657, 1660, 1662, 1665, 1668, 1671, 1673 působil jako starosta Žitavy.

Spolu s jeho sourozenci Janem Jakuben Hartigem a Sibyllou Hartig, byl Christian Hartig 15. října 1645 v Linci císařem
Ferdinandem III. povýšen na rytířskou císařskou šlechtu. Amadus Hartig se tohoto povýšení již nedožil.

V roce 1645 koupil Christian von Hartig panství Althörnitz u Žitavy, od Christopha von Gersdorfa na Zimpelu a v letech 1651–1654 tam nechal postavit žitavským mistrem Valentinem zámek Althörnitz.

Christian Hartig se oženil s Emerantia Kindler ( † 1648) a ve druhém manželství byl od 26. října 1652 s Dorothea Schede, se kterou se oženil v Drážďanech.

Christian Hartig umírá v roce 1677 v Žitavě.

Nejstarší syn Jan Jakub Hartig ( * 1603 - † 1677 Benátky) Je tím, od kterého se odvozují počátky české linie rodu Hartigů. Působil v Benátkách jako městský fyzik a jeho žena Veronika van Nys pocházela z Amsterodamu. Spolu měli jediného syna Jana Esaiase (Izaiáše) Hartiga.

Jan Izaiáš Hartig ( * 1632 Benátky - † 1708 Praha) odešel v roce 1658 do Prahy ke své tetě Sybille, která byla provdána za lékaře Esaiase Sachse. Protože její manželství se Sachsem bylo bezdětné, adoptovala svého synovce a ten se stal po její smrti dědicem statků Rückern, Ulschendorf, Friedersdorf a Hartau. Jan Esaias přestoupil v Praze na katolickou víru a v roce 1662 se stal císařským dvorním sekretářem, později pak dvorním radou a tajným referendářem u české královské kanceláře ve Vídni. V roce 1668 obdržel od císaře Leopolda I. hodnost říšského rytíře (Reichsritter), o dvě léta později byl povýšen na svobodného pána. V roce 1673 obdržel český inkolát a roku 1707 byl císařem Josefem I. povýšen na říšského svobodného pána. Z manželství s Annou Kateřinou Walderodovnou z Eckhausenu měl tři dcery a pět synů, z nichž dva zemřeli svobodní (František Václav Antonín padl jako rytmistr a Kryštof Kajetán Antonín se zabil pádem z koně). Opět se budeme zabývat pouze syny, abychom dodrželi rodovou linii Hartigů.

První syn František Václav Hartig jak bylo uvedeno výše, padl jako rytmistr.

Druhý syn Kryštof Kajetán Antonín Hartig se zabil pádem z koně.

Třetí syn Jan Hubert Hartig ( * 1671 - † 1741) se stal v letech 1708 – 1718 purkrabím hradeckého kraje a přísedícím zemského soudu. Byl dvakrát ženat a z obou manželství vzešlo 11 dětí, z nichž většina zemřela v raném věku. Svým prvním sňatkem s Marií Josefou ze Scheidlernu získal statek Horní Beřkovice. Kromě tohoto statku vlastnil ještě Citov, Daňovice, Kamenici, Včelnici a Friedersdorf. V roce 1728 byl povýšen do hraběcího stavu.

Rakouská větev rodu Hartigů

Čtvrtý syn Antonín Izaiáš Hartig ( * 1681 - † 1754) se stal zakladatelem rakouské větve, která získala v Dolních Rakousích panství Schrattenthal s Plattem. Zpočátku byl kanovníkem v Olomouci, resignoval však na duchovní stav, oženil se s Kateřinou Elisabeth v. Hoche a věnoval se státní službě. Stal se tajným radou a místopresidentem dvorní říšské rady. Mimo rakouské statky vlastnil ještě statky Uherčice, Vratenín, Písečnou a Slavětín na Moravě, které byly prodány již roku 1764 jeho synem Antonínem Kazimírem Hartigem (1712–1778).

Antonín Kazimír Hartig měl jen jediného syna, Antonína Františka Xavera (1746–1801). Ten vlastnil pouze rakouské statky Schrattenthal, Ragersdorf a Platt. Manželství s hraběnkou Marií Ernestinou Sinzendorf zůstalo bezdětné a jím také v roce 1801 vymřela rakouská linie Hartigů a statky se dostaly do cizích rukou.

ROD HARTIGŮ DRUHÁ ČÁST >>>